Když přemýšlíme o keltských náboženských funkcích, ihned nás nepochybně napadne slovo „druid". V literatuře, a to nejen v populární, ale ve značné míře i vědecké, je pokládáno rovnítko mezi keltským „knězem" a „druidem". Je to však velké zjednodušení.

Je pravda, že termín druid je do jisté míry také názvem pro všechny keltské náboženské funkce - například Caesar jej takto asi používá ve svém vyprávění o Galech v De Bello Gallico, když píše: (BG VI, 13-4) „Co se těchto dvou skupin týče: Jednou z nich je třída druidů, a druhá třídou králů. Druidové se zabývají uctíváním bohů, obětmi veřejnými i soukromými, a interpretací rituálních otázek ... Vskutku, jsou to oni, kdo rozhodují téměř všechny spory, jak veřejné, tak soukromé..." Na druhou stranu, výraz druid se používá také pro specifickou náboženskou funkci. Vedle tohoto výrazu můžeme identifikovat slova pro jednu nebo i více dalších náboženských funkcí. Podívejme se, jak Strabo (IV, 4) cituje Poseidonia: „Mezi všemi těmito kmeny jsou obecně vzato tři skupiny lidí, kteří požívají zvláštní cti: bardové, vatové a druidové" (Bárdoi te kai Ouáteis kai Druídai). Zde máme minimálně druhou náboženskou funkci (vates), a je možné, že bardy můžeme za náboženskou funkci považovat také. Je navíc pozoruhodné, že pro všechny tři skupiny existují ekvivalenty v irské literatuře, kde se spolu s druidy (ir. druí, gal. *druids) vyskytují vates (ir. fáith, řec. ouáteis, gal. *vatis) a bardové (ir. bard, řec. bárdoi, gal. *bardos). K nim ve funkci interpreta práva, zákona (což by podle Caesara rovněž spadalo do „druidských" funkcí) přistupuje galský „vergobretus" (nejvyšší soudce), výraz obsahující stejný kořen jako irské „breithem" (soudce). Navíc známe irský výraz „fili" (zřec, básník, kněz) s odpovídajícím galským *velits, které souvisí s jménem germánské věštkyně Veledy. (Mohla by zde být nalezena i souvislost se staročeským výrazem vlchvec, baltoslovanským volchv, germánským vala nebo ugrofinským velho, pozn. překl.) Máme tedy následující termíny: druid, vates, vergobretus, bard a snad i fili. Podívejme se, co tito lidé dělali.

Druid

Strabo (IV, 4) popisuje specialisaci druida jako „vědu o přírodě a morální filosofii" (pros te physiología kai ten ethiken philosophían). Výraz „druid" je pravděpodobně odvozen z indoevropského *dru-uid- (velmi moudrý) - to může být důvodem, proč se tohoto slova používalo také jako termínu zastřešujícího všechny náboženské funkce. Můžeme se domnívat, že druidové jako takoví byli ve skutečnosti skupinou léčitelů a znalců bylin, jak to popisuje Plinius starší. Hrob takového „druida" je znám z Pottenbrunnu (objekt 520); spolu s pozůstatky dospělého muže z raného laténu obsahoval kromě obvyklého vybavení i lékařský nástroj a vrtulovitý kostěný objekt neznámého určení, snad používaný při rituálech.

Vates

Podle Strabona byl vates „interpret obětí a přírodní filosof" (hieropoioi kai physiologoi). Dosti dobře to odpovídá tomu, co víme o funkci irských fáith, kteří se zabývali věštbami. Strabonův popis nám dovoluje předpokládat, že i vatesové byli věštci, do jejichž oboru pravděpodobně spadal i kalendář z Coligny (Olmsted jej interpretuje jako pomůcku pro solárně - lunární předpovědi); vatesové by tedy byli také „kněžští" astrologové a matematikové.

Vergobretus

O skutečné funkci vergobreta víme málo - máme pouze jedinou krátkou zmínku v starověké literatuře. Vzhledem k tomu, že tento výraz má stejný kořen jako irský breithem, jehož funkcí bylo rozsuzovat právní spory, můžeme předpokládat, že vergobret měl podobnou funkci. Podle Caesara patřilo soudcovství k druidským funkcím - můžeme se tedy domnívat, že vergobret byl také „náboženskou" funkcí.

Bard

O bardech nemusíme příliš hovořit. Strabo je popisuje jako „pěvce a básníky" (hymnetai kai poietai), což odpovídá našim znalostem o irských bardech. Výraz *bardos může být odvozen z indoevropského *gur-d(h)o-s, překládaného jako „Ten, který vzdává chválu". Tato funkce tedy také mohla být náboženská.

Co ještě víme

Inu, ve skutečnosti nemnoho. Nevíme, která z popsaných skupin (pokud nějaká) vykonávala rituály které známe nebo se o nich dohadujeme. Víme však (podle Caesara BG VI, 14-2), že „mnoho mladých se z vlastního popudu shromažďuje, aby se jim od nich dostalo výcviku; mnoho jich posílají rodiče a příbuzní. Podle zpráv se v druidských školách nazpaměť učí velká množství veršů, takže někteří tam setrvávají i dvacet let." Dále (opět podle Caesara, VI, 13 a 14) víme, že druidové se obvykle neúčastnili válek, nemuseli platit daně, a ze svého středu volili hlavního druida (více méně druidského papeže). Byla to doživotní funkce spjatá s velkou ctí, takže pokud nedošlo k rozhodnutí, kandidáti o ni bojovali i zbraněmi.