Čtvrtým stromem, stromem podzimní rovnodennosti a stáří, je bílý topol nebo osika s chvějícími se listy, strom těch, kteří vyrábějí štíty. Podle Pausania ho do Řecka poprvé přinesl z Epiru Hérakles (ale který?). V římské legendě si Herkules triumfálně ověnčil hlavu ratolestmi topolu poté, co v doupěti na Aventinu v Římě zabil obra Káka ("zlého"). Strana listů u jeho čela přitom zbělela sálavým žárem, který vydával. Tento mýtus se pravděpodobně týká odlišnosti listů a rituálního použití bílého a černého topolu. Černý topol byl v předhelénském Řecku pohřebním stromem zasvěceným Matce Zemi. V Plautově Casině je zmínka o věštebném používání černého topolu a stříbrné jedle, kde jedle zjevně znamená naději a topol její ztrátu (poznámka) - podobně jako když pembrokeshireské děvče dává chlapci buďto kousek břízy jako povzbuzení, "můžeš začít", nebo kousek lísky, nazývaný collen - "buď moudrý a nenaléhej". Hérakles zvítězil nad smrtí, a ve starém Irsku byla "fé", měřící tyč výrobců rakví, ze dřeva bílého topolu, snad jako připomínka duším zemřelých, že toto není konec. V mesopotamských pohřbech z třetího tisíciletí před Kristem byly nalezeny zlaté čelenky z osikových lístků.



Poznámka:
Sed manendum, tum ista aut populina fors aut abiegina est tua. (Act II.)