Je nutné objasnit skutečnost, že z O'Flahertyho a O'Sullivanovy abecedy Beth-Luis-Nion byly vypuštěny dva mytologicky důležité stromy: Quert (jablko) a Straif (trnka). Dá se to vysvětlit tím, že ačkoliv byl Beth-Luis-Nion kalendářem solárním (v tom slova smyslu, že vyjadřoval roční běh Slunce), vládla mu bílá Měsíční bohyně, jejímž posvátným číslem je nejen třináctka (neboť její cesty jsou spjaty se solárním rokem), ale i patnáctka, protože úplněk spadá na patnáctý den každé lunace. Číslo patnáct je rovněž násobkem tří a pěti: trojka vyjadřuje tři fáze Měsíce a tři aspekty Bohyně jako Panny, Ženy a Stařeny. Pětka znamená pět zastavení jejího roku: zrod, iniciaci, vyvrcholení, odpočinek a smrt. Potřebujeme tedy patnáct písmen, aby mohla být Bohyně představována jako trojice i pětice a abychom měli písmeno pro každý den od novu do úplňku. Do jednoho roku se však vejde pouze třináct osmadvacetidenních měsíců, takže dva měsíce musí být sdíleny dvojicí stromů.

Irští ollavové někdy psali Q jako CC (například v O'Flahertyho abecedě). Můžeme z toho odvodit, že se podobně Z psalo SS - tak jako v Římě po delší část období Republiky. To znamená, že planá jabloň (Quert) sdílela měsíc s lískou (Coll), protože sklizeň jablek a lískových oříšků spadá na stejnou roční dobu. Trnka (Straif) sdílela měsíc s vrbou (Saille), protože Bílá Bohyně se na jaře musí zjevit v podobě stromu - ve Francii se trnce říká La Mére du Bois (matka lesa).

Trnka (latinsky bellicum) je nešťastným stromem. Vesničané v jižním Devonu, nedaleko místa kde toto píši, se stále bojí "černé hůlky", kterou nosí místní čarodějnice jako vycházkovou hůl a která může zapříčinit nezdar. Když byl v dubnu 1670 v Edinburghu upálen major Weir, stoupenec úmluvy na ochranu presbyteriánství mezi Skoty a Angličany, který sám sebe prohlásil za čaroděje, byla s ním spálena také trnková hůlka jako hlavní nástroj jeho čarodějnictví. Trnka je také tradičním dřevem na hole, které používají bojechtiví irští tuláci při rvačkách na trzích (ačkoli shillelagh je navzdory lidovému přesvědčení dubovým kyjem). Výrazy "strife" (svár) a "strive" (bojovat), vzniklé podle normanského "estrif" a "estriver", mohou pocházet ze stejného slova "Straif", odvozeného z bretonštiny - alespoň žádná jiná etymologie tohoto slova nebyla navržena. Gilbert White v Selborne píše: "Trnka obvykle kvete v období chladných severovýchodních větrů; proto venkované říkají drsnému a nevlídnému počasí v této době trnková zima." Anglický výraz pro plod trnky, "sloe", je úzce spjat s výrazem "slay", který znamená "zabít, zničit". Vzhledem k tomu, že Velký pátek spadá do tohoto měsíce, říkalo se někdy, že Kristova trnová koruna byla vyrobena z trnky. Tím také mniši vysvětlovali, proč je trnka nešťastným keřem.

Je vhodné, že Coll sdílí měsíc s Quert. Líska je stromem básníků, a moc jablka k záchraně básníků se ukazuje ve velšské legendě o Sionu Kentovi, jejíž verš cituji v kapitole 9. Siona Kenta chtěl odnést Princ povětří, ale dovolil mu ještě "zhltnout jablko". Kent se však pevně chopil jabloně a od této svatyně nemohl být odtržen. Protože byl tedy "příliš hříšný pro nebe, ale v bezpečí proti peklu, straší na zemi jako bludička". Jinými slovy, zajistil si básnickou nesmrtelnost. V Dinnschenchas jsou Quert a Coll často spojována s dubem, králem stromů. Velký strom z Mugna v sobě spojoval přednosti jabloně, lísky a dubu, když "rok co rok nesl po úrodě výtečných jablek, krvavě červených ořechů a rozbrázděných žaludů: měl korunu širokou přes celou pláň, jeho obvod byl třicet loktů, jeho výška třista loktů" (pozn. překl.: asi 15 m a 150 m). Padl s příchodem křesťanství.

V Amerginově písni je zmínka o "tajemství neopracovaného dolmenu". Je vidět, že na každý roh dolmenového oblouku, který jsem nakreslil, se dá umístit další písmeno: oghamy totiž nebyly malovány na přední stranu kamenů, ale tesány do jejich hran.

Písmena H.D.T.C.Q., která tvoří sedmé až jedenácté písmeno této abecedy a ve stejné sekvenci vystupují v abecedě Boibel-Loth, tvoří (jak ukázal Sir John Rhys) iniciály starokeltských číslovek od jedné do pěti: a hoina, a duou, a ttri, a ccetuor, a qquenque. Ty odpovídají latinským číslovkám unum, duo, tres, quattuor, quinque. Může to vysvětlit, proč tvůrci abecedy Boibel-Loth udělali z H.D.T.C.Q prostředních pět písmen a přesunuli Z mezi NG a R. Starobylost keltských číslovek však naznačuje, že v původní prstové abecedě Beth-Luis-Nion měl první sled souhlásek - jerní měsíce - pouze pět a nikoli šest členů, takže písmena H.D.T.C.Q mohla vytvořit druhou - letní - sérii. Z bylo pak počítáno do poslední série jako varování před "trnkovou zimou".

Každá série má tedy pět písmen a celkový počet patnácti vrypů.

Ačkoliv je toto uspořádání logické a nutné vzhledem k počátečním písmenům číslovek v latině a starokeltštině, smysl pro matematickou souměrnost vyžaduje, aby na každé straně dolmenu byla jedna úplná série. To by mohlo znamenat výměnu mezi Z a Q, takže by měsíce sdílely jabloň s vrbou a líska s trnkou. Toto uspořádání dává dobrý kalendářní smysl, protože planá jabloň kvete v měsíci vrby a trnky jsou zralé v měsíci lísky. Dává to smysl i básnicky: jabloňová Bílá bohyně nese šťastnější věštbu než trnková, protože uvádí léto. Nepřátelská trnka s ústa svírajícími plody je protipólem jablka: v měsíci ořechů představuje básníkovy satirické schopnosti. Věřím, že v oghamu byla používána obě uspořádání, čímž se udržela nutná ambivalentnost básnického smyslu: Bílá bohyně je krásná a krutá, ohyzdná a laskavá. Prstové symboly však v obou uspořádáních zůstávají stejné: trnka má čtvrté místo v třetím sledu souhlásek a jabloň páté místo ve druhém sledu. Spolu dávají číslo devět - úplné číslo Bohyně; podobně se bez páruje s olší a líska s vrbou.

Nyní si povšimněme, že na prahu dolmenu, který představuje zvláštní dny kalendáře, jsou v rozích dvě další neobsazené posice. Mohou být připsány písmenům J a Ó, protože J je zdvojením hlásky smrti I a Ó je zdvojením hlásky zrození A. Je dobře známo, že k zápisu hlásek J a I se v latině a řečtině používalo jediné písmeno. Úzká spojitost mezi Ó (omega) a A se zase objevuje v iónské řečtině, kde bylo omega často používáno místo alfy, například v óristos místo aristos (nejlepší). V dórské řečtině se zase často psalo alfa místo omega, například v prátistos místo prótistos (první).

Zdá se, že omega (tj. "velké O") zpodobňovalo Vejce světa orfických mysterií, které Demiurg rozpoltil, aby vytvořil Vesmír. Velké písmeno omega totiž představuje Vejce světa ležící na kovadlině, a malé písmeno omega už ukazuje Vejce rozštípnuté napůl. Velké a malé omikron ("malé O") představují vejce roku, očekávající vyklubání. Glain, tedy "červené vejce mořského hada", figurující v druidských mysteriích, může být ztotožněno s Vejcem světa orfiků. Podle orfiků byl totiž svět stvořen sexuálním aktem Velké bohyně a Hada světa Ofiona. Velká bohyně sama přijala hadí podobu. Proto byl v archaickém Řecku zakázán pohled na pářící se hady - muž, který byl svědkem páření hadů, byl postižen "ženskou nemocí": musel žít sedm let jako žena. Stejným trestem (ale časově neomezeným) byli postiženi Skytové, kteří vyplenili chrám Velké bohyně v Askalonu. Hermův kaduceus, služební berla, se kterou doprovázel duše do podsvětí, měla tvar pářících se hadů. Bohyně po aktu s Ofionem snesla Vejce světa, obsahující v sobě nekonečné možnosti. To však nebylo samo o sobě ničím, dokud ho nerozštípl Demiurg - Helios, Slunce, se kterým orfikové ztotožnovali svého boha Apollona. Bylo to přirozené, neboť Slunce skutečně působí klubání hadích vajec. Vylíhnutí světa bylo každoročně oslavováno na jarní oslavě Slunce, které je v abecedě přiděleno písmeno omikron. Vzhledem k tomu, že kohout byl orfickým ptákem vzkříšení, zasvěceným Apollónovu synovi, léčiteli Aeskulapovi, převzaly v pozdnějších druidských mysteriích roli hadích vajec slepičí, barvená načerveno na počest Slunce, a staly se velikonočními vajíčky.

Ale malé O není velkým O. Velké O, omega, musí být pokládáno za zdůraznění alfy, symbol zrodu zrodů. Zde je tedy obrázek dolmenu:

Konečně můžeme dokončit náš kalendář Beth-Luis-Nion, kde bude každému písmenu přiřazen správný strom. Strom písmene J (neboli dvojité I), který patří dnu vysvobození, stojícímu astronomicky mimo 364 dnů třinácti měsíců, je snadné nalézt. Vložme požadavky na vlastnosti tohoto stromu do hádanky bardů, a odpověď může být jen jediná:

   Den, který který není dnem, volá po stromu
   Který není stromem, malého ale vznešeného vzrůstu.
   Když bledá královna podzimu shazuje své listí,
   Mé listy tvoří na jejích větvích čerstvé střapce.
   Když padají z plané jabloně její dobré plody,
   Mé vše léčící plody visí na jejích větvích a dozrávají.
   Hleď, dvojice chrámových sloupů zeleni a zlata
   A bílý překladový kámen, který je zastiňuje.
   Neboť zde v běli, zeleni a zlatě zářím -
   Naroubuj mě na Krále, když se jeho míza zvedá
   Abych s ním mohl kvést na počátku roku,
   Abych jej mohl oslepit v jeho hodině radosti.

Neboť jmelí, jehož bobule byly kdysi ceněny jako universální léčivo i jako afrodisiakum, není stromem, protože neroste na zemi ale na jiných stromech. Existují dva druhy jmelí: jmelí v užším slova smyslu (Viscum album a Viscum laxum, pozn. překl.) a ochmet (Loranthus europaeus). Staří Řekové je rozlišovali jako "hypear" a "ixos" nebo "ixias". Ochmet se vyskytuje ve východní, nikoli však západní Evropě, a na rozdíl od jmelí roste na dubech. Není již možné zjistit, zda se kdysi ochmet vyskytoval i v západní Evropě, nebo zda jej keltští druidové přivezli s sebou z podunajské oblasti, kde prvně utvořili své náboženství, nebo jestli na své duby roubovali jmelí z topolu nebo jabloně. Soudě z toho, že severské mýty trvají na dubovém jmelí, je nejpravděpodobnější třetí možnost. Vergilius píše, že jmelí je jediným stromem, který je v zimním počasí zelený a svěží (pozn. překl.: ochmet na zimu opadává). Jeho barvami jsou bílá, zelená a zlatá, tak jako barvy sloupů a překladového kamene, které viděl Hérodotos v starobylém Héraklově chrámu v Tyru. V pravěké Evropě vždy na letní slunovrat oko roku oslepil kolík ze jmelí, protože všechny ostatní stromy to (dle severské legendy) odmítly udělat. Nynější církev připouští jako vánoční ozdoby cesmínu a břečťan, ale zakazuje jmelí jako pohanské. Z oslav zimního slunovratu však jmelí již nemůže být vytlačeno, a pod jeho větví s bobulemi je stále dovolena výměna polibků, zakázaných v ostatních částech roku.

Tento kalendář vysvětluje také zmínku v Gwionově Preiddeu Annwm o "volovi se sedmi dvacítkami cvočků na chomoutu". Vůl je prvním sledem pěti měsíců, sestávajících ze 140 dní. Pravděpodobně je následován lvem se sto dvanácti dny a hadem opět se sto dvanácti dny, soudě dle již citovaných (kapitola 8) textů Euripida a velšského básníka Cynddelw. Oba volají k bohu roku, aby se zjevil jako divoký býk, lev s plamenným dechem a mnohohlavý had. Gryf nebo orel pak musí být zvířetem zvláštního dne, protože v této podobě se stává bůh nesmrtelným. Kalendář má několik utajených vlastností. Jednou z nich je to, že počet samohlásek se zvyšuje na sedm - číslo patřící Srnci. V oghamu má II deset vrypů a AA dva, takže celkový počet vrypů, kterými je zapsáno dvaadvacet písmen abecedy, je 72. Toto číslo se neustále objevuje v dávných mýtech a rituálech, protože je násobkem devíti (čísla lunární moudrosti) a osmi (čísla slunečního přírůstku) (poznámka). Podíl všech písmen abecedy k samohláskám je 22 ku 7 - jak jsem se již zmínil, je to matematický vzorec, dříve tajný, k výpočtu obvodu kruhu z jeho průměru.

Dříve, než prozkoumáme další vlastnost tohoto kalendáře, která má pro nás největší význam, musíme uvážit básnický vztah mezi lískou a jabloní. Nyní víme, že Srnec (původně Bílá laň) se skrývá v houštině, která sestává z dvaadvaceti posvátných stromů. Básník se ale přirozeně ptá dál: "Kde přesně se zvíře v háji ukrývá?"

"Kde? Kam?" - to je otázka, která by vždy měla básníky, nesoucí břímě jediného básnického tématu života a smrti, tížit nejvíce. Jak ukázal profesor Ifor Williams, kukačka je v ranné velšské poesii představována jako morous, protože stále opakuje své "Kde? Kde?" (velšsky "Cw? Cw?"): "Kam odešla má láska? Kde jsou mí ztracení společníci?" Je zajímavé, že stejná myšlenka se objevuje v básni Omara Chajjama, kde "osamělá holubice" v pobořeném paláci křičí "Ku? Ku? Ku? Ku?" - v perštině zní výraz "kde" stejně jako ve velštině. V angličtině se používá slovo "where", podle Oxfordského slovníku odvozené "z tázacího kořene qua". Téměř ve všech indoevropských jazycích začínají tázací zájmena písmenem Q (s výjimkou těch jazyků, kde se Q změnilo na P - např. v řečtině, nebo na W, jako v germánských jazycích). Ve starém skotském dialektu angličtiny se "where" vyslovuje jako "quhair". Q je vskutku písmenem neustálých otázek. Latina má mimořádné množství tázacích zájmen začínajících na Q: Quare? Quis? Qua? Quid? Qualis? Qui? Quo? Quomodo? Quando? Quorsum? Quoties? Quantum? Quot? A nebezpečná otázka hada zněla "Quidni?" - proč ne?

Múza však básníkovi slibuje: "Hledej trpělivě, a najdeš", takže kde jinde by se měla Bílá laň skrývat než pod stromem písmene Q, planou jabloní?

Potvrdil mi to básník Valentin Iremonger, neboť v Calderově Hearings of the Scholars, kompilaci irských bardů, můžeme nalézt: "Queirt dano is o chrand regainmnighead .i. abull ut dicitur clithar boaiscille .i. elit gelt quert .i. aball. Písmeno Q je od stromu nazývaného Quert, to znamená od jabloně. Jak se říká: "Quert je úkrytem bílé laně" - znamená to, že je jím jabloň."

Jabloň není pouze jedním ze "sedmi vznešených posvátných stromů háje", ale jak je zaznamenáno v Irských Triádách, byla spolu s lískou jediným posvátným stromem, jehož svévolné poražení bylo trestáno smrtí. V evropské literatuře a folkloru je jablko symbolem vyvrcholení, tak jako je vejce symbolem počátku. V abecedě Beth-Luis-Nion běží sto dvanáct dní Lva ab ovo usque ad malum, od vejce k jablku - od konce měsíce hnízdění Saille do konce měsíce jablek Quert. Proto, když se biblická legenda o Adamovi a Evě dostala do severozápadní Evropy, rozumělo se plodem stromu vědění dobrého a zlého jablko, nikoli fík, nehledě na kontext fíkového listu. Adam pojedl ze zakázaného stromu inteligence plod, který mu dala Eva, "Matka všeho živého", a bardové proto přeložili "plod" jako "jablko".

Toto je sedm vznešených posvátných stromů háje, jejichž výčet se nachází v básni ze sedmého století, připojené k irskému zákonu Crith Gablach: bříza, olše, vrba, dub, cesmína, líska, jabloň. Vyjma toho že bříza Beth, šťastný strom měsíce zrození, nahradila nešťastný hloh Huath, tvoří tyto stromy jasnou řadu od jarní rovnodennosti ke konci sklizně jablek. Gwion se v Cad Goddeu zmiňuje o bříze jako o "velmi ušlechtilé", ale nejvznešenějším stromem byla jabloň, strom nesmrtelnosti. Velští básníci si vždy byli vědomi její duchovní výjimečnosti, a středověká báseň Afallenau

       Sladká jabloň karmínové barvy
       Rostoucí skrytě v lese Celyddon...

není básní o jabloni v sadu, ale v posvátném háji, kde je útulkem laně. Jak píše Gwion: "Jako srnec jsem prchal do spleti houštin".

Kam se odešel král Artuš léčit ze svých těžkých ran? Na ostrov Avalon, tajný "ostrov jabloní". Pomocí jakého talismanu Bílá bohyně povolala Brana do Země mládí? "Jabloňovou větví se stříbrobílými květy z Emainu." A takto popsal Ragnall, syn Godfreye, krále ostrovů, ostrov Emain, keltský ráj:

       Nevadnoucím místem je pohádkový Emain:
       Lepá je země, kde se nachází,
       Půvabná jeho tvrz nade všechny ostatní.
       Z půdy té vzrůstají přečetné jabloně.

Když vzala Niamh Zlatovlasá Oisina do Země mládí, viděl nejdříve sám sebe jako koloucha, pronásledovaného bílým psem s ryšavýma ušima, ale poté ve své vlastní podobě, oděného v královský šat a na bělouši pronásledujícího krásnou dívku na tmavém koni, která držela v ruce zlaté jablko. Obě zjevení klouzají po hladině klidného moře. Oisin nerozpozná, co znamenají, a Niamh jemně uhýbá jeho otázkám.

13. srpna byl kdysi slaven předkřesťanský svátek Bohyně matky Diany nebo Vesty, kdy se pil jablečný mošt a jedlo pečené kůzle nabodnuté na lískových prutech s jablky, visícími v hroznech z jabloňových větví. Jiné jméno této bohyně bylo Nemesis (z řeckého "nemos", tj. háj), a v klasickém Řecku byla spojována s boží pomstou za porušení tabu. Bývá vyobrazena, jak v jedné ruce nese jabloňovou větev. Commodianus, křesťanský básník z pátého století ji ztotožňuje s Dianou Nemorensis ("z háje"), jejíž následovníci "uctívají uříznutou větev a nazývají poleno Dianou". Ale jak Nemesis, tak Diana Nemorensis jsou spojovány s jelením a nikoli kozím kultem. V druhé ruce nese Nemesis kolo, čímž ukazuje, že je bohyní otáčejícího se roku, tak jako egyptská Isis a římská Fortuna. Obvykle se tomu však rozumělo tak, že kolo se jednoho dne zcela otočí a na hříšníkovi bude vymáhán trest (poznámka). V Galii se tato bohyně jmenovala Diana Nemetona - nemeton byl posvátný háj - a zastupovala ji jabloňová větev, číše s jablečným moštem a gryf (lev s orlí hlavou a křídly), který byl znamením roční doby, kdy se slavnost odehrávala. Tato slavnost se ve středověku změnila na svátek Nanebevzetí panny Marie (15. srpen). Vzhledem ke kalendářním změnám v sedmnáctém století (o kterých se zmiňuji u Huath - hlohu) šlo původně o 6. srpen, první den měsíce Quert. Věří se, že Panna zemřela 13. srpna, vztala z mrtvých a třetího dne vstoupila na nebesa. Panna měla v ranné církvi úzkou spojitost s moudrostí (například katedrála v Istanbulu je zasvěcena svaté Sofii, tj. moudrosti), takže výběr data pro slavnost přechodu Moudrosti k Nesmrtelnosti byl velmi šťastný.

Litanie k požehnané Panně obsahuje modlitbu "Sedes sapientiae, ora pro nobis", tj. "Trůne moudrosti, modli se za nás!" Sv. Petr Zlatoústý (Chrysologos) ve svém Kázání o zvěstování Panny Marie zpodobnil Pannu Marii jako chrám se sedmi sloupy, který si vystavěla Moudrost (podle Přísloví, IX, 10). Nyní můžeme snadno porozumět významu středověké alegorie o sněhobílém jednorožci, kterého je možné polapit jen za pomoci čisté panny. Jednorožec představuje Srnce v houštině. Skrývá se pod jabloní, stromem nesmrtelnosti získané moudrostí. Může ho chytit pouze čistá panna - sama Moudrost. Panenská čistota zde představuje duchovní poctivost a celistvost. Jednorožec si položí hlavu na její klín a pláče radostí. Avšak v provensálské versi této legendy se zvíře tulí k jejím prsoum a pokouší se o další důvěrnosti; ona ho však jemně uchopí za roh a odvede ho lovcům. Zde jednorožec představuje profánní lásku, odmítnutou láskou duchovní.

V raně křesťanských dobách se divokost a nezkrotitelnost jednorožce stala příslovečnou, protože v knize Job, XXXIX, 9 se říká: "Bude ti moci jednorožec sloužit nebo přebývat v tvém krmelci?". Tento biblický jednorožec (špatný překlad v Septuagintě (poznámka), původně "rem", tedy judejský divoký tur) se začal ztotožňovat s kozlem-jelenem, který vystupoval v Dionýzských mysteriích jako "hirco-cervus", další divoké nezvládnutelné zvíře. Charles Doughty v Arabia Deserta soudí, že "rem" nebyl divoký tur, ale velká a velice nebezpečná antilopa, které Arabové říkají "wothyhi" či "divoký vůl". Je dost pravděpodobné, že má pravdu, a já pokládám "wothyhi" za "přímorožce velikosti vola", zvaného "boubalis" nebo "boibalis", o kterém se zmiňují Hérodotos (Melpomene, 192) a Martialis jako o lítém zvířeti používaném v římském amfiteátru. Doughty píše: "Jeho rohy jsou právě tak štíhlé, jak jsme v dětství vídali obrázky "rohů jednorožců". V Balaamově podobenství čteme: "El je vyvedl z Egypta; jako by to byla síla reema", a v Mojžíšově požehnání kmenům jsou Josefovy rohy dvěma rohy reem-ů." Doughty své tvrzení doprovází náčrtem rohu antilopy wothyhi, dlouhým téměř dvě stopy a poněkud zakřiveným, při základně s vystouplými prstenci. Dodává: "Mnišská zatemněnost a neznalost přírodních věd připsala dvojitému čelu jediný roh"; to je však k mnichům nespravedlivé, protože poprvé byl reemovi přisouzen jediný roh v předkřesťanské Septuagintě. Je možné, že k omylu v překladu došlo díky nepochopení obrázku na okraji ilustrovaného hebrejského Pentateuchu. V kontextu Mojžíšova požehnání by přirozeně mohl být "Josef s rohy reema" vyobrazen v podobě svých dvou synů, Efraima a Manasese, společně nazývaných Josef, jako reemí dvojčata, z nichž každé má jen jeden roh. Přítomnost jediného rohu, navíc u dvou stejných zvířat, mohla překladatelům připomenout zvíře, popsané Ktesiem v díle Indica. Tento roh byl všelékem, obzvláště dobrým proti jedům.

V Evropě je od pradávných dob široce rozšířena spojitost mezi jabloní a nesmrtelností. Co vlastně znamená "jablko"? Podle Oxfordského slovníku je etymologie tohoto slova neznámá, ale podobný výraz se vyskytuje od Balkánu na severozápad k Irsku a všude zní přibližně "apol".

Je jasné, že starodávné zobrazení tří Bohyní, jablka a mladého pastýře na hoře Ida, které nějaký tehdejší nepřítel žen ikonotropicky interpretoval jako "jablko sváru" (které Paris přisoudil bohyni lásky), má zcela jiný význam. Kdyby pastýř skutečně přisoudil jablko jako cenu bohyni lásky, byla by to od něj urážka. Všechna jablka byla její. Věnoval snad Merddin Olwen jabloňový sad? Dal snad Adam Matce všeho živého jablko? Je zřejmé, že tři bohyně představují tři osoby dávné Trojité Bohyně a nikoli žárlivé sokyně. Právě tak je zřejmé, že bohyně lásky podává jablko pastýři ovcí (nebo koz), nepřijímá ho od něj. Je to jablko nesmrtelnosti a on je mladý Dionýsos - bůh, připomínaný kůzletem s jablečnou nádivkou; neboť podle Hesychia a Štěpána Byzantského byl jedním z Dionýsových titulů "Eriphos", tj. kůzle. Vergilius ve svých Písních rolnických nesprávně soudí, že kůzle na lískovém rožni je zasvěceno Dionýsovi díky tomu, že jak koza, tak líska škodí révě. Není možné rozhodnout, zda je slovo Apol jen náhodně podobné jménu Apollóna, nesmrtelné části Dionýsa, nebo zda bylo jablko pojmenováno po něm. Je však pozoruhodné, že v řečtině jsou výrazy pro "kozu" (nebo ovci) a "jablko" shodné: melon (latinsky malum). Hérakles, který v sobě zkombinoval Dionýsa a Apollona, byl nazýván také Melon, neboť mu vyznavači obětovali jablka, a protože mu tři Dcery západu (opět Trojitá Bohyně) darovaly větev se zlatými jablky - byla to tato jablka, která ho učinila nesmrtelným. Závěr příběhu o "jablku sváru", kdy pastýř dostal odměnou za svůj soud Helenu, je zjevně odvozen z dalšího obrazu, na kterém už byl pastýř ruku v ruce s Helenou. Ale Helena není smrtelnou ženou; je to Hellé neboli Persefoné, bohyně smrti a vzkříšení. Hérakles, Théseus, Kastor a Pollux - ti všichni byli v dávných uměleckých dílech zobrazeni v její společnosti.



Poznámka:
O posedlosti orfických mystiků (od nichž pythagorejci převzali základy svého učení) posvátnými čísly se zmiňuje Iamblichus v Pythagorově životopisu: "Orfeus řekl, že věčná podstata čísla je tím nejzázračnějším principem Vesmíru, nebe, země, a přírody ležící mezi nimi; a co víc, že je základem Božské přirozenosti, bohů a démonů." Podle pythagorejského úsloví se "všechny věci přizpůsobují číslům", a jak píše Iamblichus, Pythagorás to ve svých Svatých rozpravách formuloval takto: "Číslo je vládcem tvarů a idejí, a věcí bohů a démonů". Pythagorejci se klaněli především číslům 8 a 9.

Poznámka:
Věštebná kola osudu, poháněná lanem, se stále nalézají v několika starých evropských kostelech. Vznikly ze zlatých věštebných kol zvaných "iynges" (doslovně "krutihlavové"), původně zasvěcených Bílé Bohyni, které zdobily například chrám Apollona v Delfách. Filostratus je v Životě Apolloniově srovnává s podobnými koly, která používali babylonští mágové. Taktéž se objevovaly v egyptských chrámech třetího století před Kristem. Slavný irský druid Mogh Ruith z Kerry (podle Cóir Anmann) "získal své jméno, které značí Magus Rotarum, čaroděj kol, díky kolům, která používal pro svá magická pozorování". V O'Gradyho díle Silva Gadelica je zmínka o Mogh Ruithově dceři, která jej doprovázela na východ aby se naučila čarodějnictví, a tam vyrobila "veslové kolo".

Poznámka:
Sedmdesát dva (nikoli sedmdesát) alexandrijských Židů.